Údolím Doubravy

27.7.08

Místo plánované soboty, kdy se sběr hub zvrtnul ve sběr borůvek, jsme se k řece Doubravě vypravili v neděli, kdy sice byly mraky, ale počasí nám po celou dobu přálo a nezkazilo se.

...všechny cesty vedou do Bílku...
Po tom, co jsme šťastně a bez úhony přijeli do nevelikého osídlení vesnicového typu, vyvstala otázka, kde zaparkovat. Což o to, parkoviště jsme našli, ale místo bylo jen pro pár aut a i těch pár aut tam stálo, takže jsme museli hledat náhradní alternativu dočasného parkingu našecho čtyřkolového miláška. Nechat ho na krajnici se nám zdálo jako koledování si o škrtu na boku (v lepším případě), ale nakonec se nám přece jen podařilo najít vhodný plac a dokonce i ve stínu! Kousek od hlavní silnice, na trávě a hned odtamtud vedla červená značka na trasu podle břehu řeky.



...šumění Doubravy...
Červené turistické značení nás vedlo krásnou lesní přírodou po levém břehu Doubravy. Z vody co chvíly vykukovaly balvany porostlé sytě zeleným mechem, občas zazpívalo ptactvo a zasvitlo sluníčko. Musím říct, že cesta je to velice příjemná, nenáročná, jen musíte občas dávat bacha, abyste nezakopli o kořeny stromů přes ztezku se občas plazících.




...fotografův ráj...
Pokud se k Doubravě vypravíte, určitě byste si neměli zapomenout foťák, protože to, co tam vidíte, je opravdu krása. Voda přelévající se přes kameny odráží sluneční světlo a vám se najednou zdá, že snad ani nejste v české zemi a možná na Zemi vůbec, ale někde v jiném čase a místě. Najednou mě napadlo, že už vím, proč se mi zdá, že přestože jsem tam v životě nebyla, je mi tu a tam něco dost povědomé a přesto tak jiné. Někdy dávno tam museli žít elfové... Hned to do sebe začalo všechno zapadat - tmavé průrvy ve skalách jako vchody do krásných síní, choroši porostlé stromy jako jakési varhany, palouček s mladými listnatými stromky jako místo k oslavám a setkáváním všeho druhu...





...vodopád...
Celou cestu jsem se na něj těšila a byla zvědavá, jaký bude. Nakonec mě ale tento 2,5 m vysoký pád vody nezklamal a nemohla jsem se na něj vynadívat. :o) Myslím, že cokoliv bych napsala, nevystihlo by ho to tak, jako fotka...




...pěšky zpět...
Došli jsme k Sokolohradu, kde si partička horolezců zkoušela své umění na téměř kolmé skalní stěně a zabičili po červené doleva na asi jeden a půl kilometru vzdálený Čertův stolec a pár skalních vyhlídek (kde bych občas uvítala menší jištění). Poté jsme se vydali zpět, prošli kolem Sokolohradu a širokou cestou v lese došli až do sklánějícím se slunkem zalitého Bílku a plni dojmů dojeli do své milé domoviny...



Mohlo by vás zaujmout...

0 komentářů