Mí drazí,

když jsem se před téměř dvěma měsíci ozvala naposledy, zněla jsem docela optimisticky. Ovšem věta o postupném přestávání chození ven a nekončící práci byla na místě. Netušila jsem, co mě ještě všecko čeká, a kolik úsilí, nervů a bezesných nocí si užiju.

Tož, přenesme se zpět na konec dubna. Zbýval mi měsíc do odevzdání diplomky, a já si myslela, že už stačí pár věcí odladit, dopsat text, otestovat, a bude hotovo. Jak se ale ukázalo, číhaly na mě v kódu výživné bugy, které si vyžádaly několik dlouhých nočních oprav, spoustu čaje na uklidnění a kýbl stresu.

Jak jinak oslavit funkční kód ve 4:19,

než postem na instagramu, že... :D

Nakonec se nicméně povedlo můj program otestovat, dopsat text a v pořádku odevzdat. Oddechla jsem si, že už teď nebudu muset denodenně sedět u PC a bušit kód a text a že teď už "stačí" se jen učit na státnice. První, co jsem po odevzdání DP udělala bylo, že jsem sedla na kolo a s mým milým, kterému mimochodem patří velký dík za to, že mě celou dobu podporoval a uklidňoval, jsme si to štrádovali kolem Brna na Prygl a zpět, což byl super relax a uvolnění všech vystreslých částí mého já.

Pak nastaly asi tři týdny učení. Tedy... permanentně v sedě (ať už u stolu či v posteli), bolavá záda, krk, oči, spousty popsaných papírů, náhlá probuzení v noci a vyděšené vzpomínání na to, jak bych otázku, která mě vzbudila, zodpověděla; toužebné pohledy z okna ven na prosluněné dny a zvětšující se potřeba mít to všecko už za sebou.

I při čekání na Ignis Brunensis jsem se učila...

A pak bylo 20.6.2017, někdy kolem 14:00, a mně začala nejvíc očekávaná, nejvíc děsivá a zároveň nejrychlejší půlhodina mé dosavadní existence. Státnice. Inženýrské státnice.

Nejvíc mě děsilo, že až dostanu dvě teoretické otázky, nebudu schopná si vzpomenout vůbec na nic, i když jsem se předtím poctivě a dlouho připravovala. Materiálu, který jsem musela projít, bylo hodně, a není nejspíš ani možné si to za tak krátkou dobu znovu do hlavy nacpat všecko do nejmenších detailů. O detailech to ale není, jde spíš o přehled a o to, že si dovedete alespoň rámcově vzpomenout, o čem je vlastně řeč.

Nu, a tak jsem tedy celá vyklepaná předstoupila před komisi. Nejdřív jsem odprezentovala část týkající se mé DP a pak dostala dvě otázky, které k mé radosti patřily mezi ty, které bych dostala docela ráda. Už jak jsem na dvou děrných štítcích otázky převzala a přečetla si je, spadly ze mě zbytky stresu, protože jsem věděla, že k oběma dokážu nějakou dobu sama mluvit i bez popostrkování a doplňujících otázek, což dává body++.

Poté, co se komise chvíli radila (a já mezitím na chodbě sdělovala pocity ostatním čekajícím a mým kamarádům), jsem šla dovnitř znovu, tentokrát abych si vyslechla rozsudek.

"...takže celkově máte státnice za B. Gratulujeme, slečno inženýrko!"

No... a to je všecko. Divný, žejo? Po šesti letech na FITu to skončí touhle větou. Léta projektů, zkoušek, nervů, občas i slz, ale i radosti, nových znalostí, známostí a kontaktů jsou zakončena jednoho parného odpoledne a vy ani nevíte, co si myslet. :D Vážně, když jsem chvíli poté seděla v kavárně a cucala limonádu, snažila jsem se přijít na to, jaký pocit v ten moment vlastně mám. Žádný. Prázdno. Emocionální vakuum. Jistě, byla jsem ráda, že už teď nemusím sedět denodenně nad učením a že můžu jít jen tak ven bez výčitek, že nědělám něco do školy, ale ani tak jsem nedovedla tu změnu/událost prožít tak, jak na bakalářských státnicích, kdy jsem byla nadšená od první vteřiny od složení státnic.

Řekla bych, že onen stav byl způsoben hlavně únavou a prožitou nervozitou, protože po "malém inženýrském šlofíku", který jsem si lupla hned po návratu na pokoj, už mi začalo docházet, že je to za mnou, game saved, a že si můžu jít pochutnat na dobrý večeři. :)

Spolu se mnou odstátnicovali i zbylí kamarádi, kteří si, stejně jako já, o rok protáhli (myslím, že u všech to bylo dáno erasmem), a tak už si teď všichni můžeme "nadávat do inženýrů". :D

FIŤácká tradice: inženýrské kachničky na kašně:

Co dál? Správná otázka, ale trochu se mi ji ještě teď nechce řešit, teď potřebuje hlava i tělo volno a refresh. Nicméně, čeká mě, doufám, pokračování na Ph.D. s disertačkou navazující na téma mé DP, takže budu mít jistý úvazek na fakultě (jak pracovně, tak studijně), budu-li přijata. A taky se poohlídnu po nějaké sympatické firmě, kde by mi mohlo být dobře :) Teď si ale chci užít chvilku "obyčejnýho" života, dodělat si všecky své resty a zkrátka na moment vypnout.

Tož, Ing. Hobit Jíťa vás zdraví a přeje vám kráááásný léto! :)

P.S.: A taky tu pro vás mám starý-nový vlog z lesa! :D