Pět měsíců... teda, skoro, bez jednoho týdne.

26.9.2016 - 19.2.2017

Tahle dlouho jsem mohla žít tady, na Krétě. Záměrně píšu "tady", protože v době vydání článku tu stále ještě jsem. Zbývá mi posledních sedm dní (a už ani tolik ne).

Když jsem sem přijela, bylo pro mě všecko nové, trochu jsem se bála, jak to tu budu zvládat, jestli se mi tu bude líbit, a byla zvědavá, co všecko zažiju. Můj vztah ke Krétě - a hlavně k Heraklionu - se formoval pomalu, pozvolna, žádný spěch, siga-siga. Sem tam jsem potkala něco, co se mi líbilo, a jindy zase něco, co mě spíš odrazovalo (v naprosté většině to bývaly odpadky tam, kde na ně prostě nejsem zvyklá).

A tak si, když se můj pobyt zde chýlí ke konci, začínám uvědomovat, že až se se mnou zvedne letadlo směrem na Vídeň, asi budu nucena zamáčknout nejednu slzu. Protože i když tu nebyly všechny dny slunečné, růžové a báječné, tak počet těch lepších a moc pěkných okamžiků a věcí převažuje.

Nu, a po čem mi tedy bude smutno?

 Moře... jeho vůně, šumění, malé vlnky i velké rozbouřené vlnobití, proměnlivé barvy... moc ráda jsem si chodila sednout na jeden šutr u pevnosti, koukala na moře a přemítala o životě...

 Hory... Protože vždycky, když jsem vyšla ven, byly hory to první, co jsem viděla (a v zimě byly zasněžené a vypadaly báječně).

 Počasí... bylo tu vlastně pořád krásný teplo, jen na přelomu roku se to trochu pokazilo...

 Jídlo... čerstvý ovoce (hlavně mango), zelenina... moussaka, slaný koláče se sýrem, souvlaki, gyros, jogurt, med...

 Pití... hlavně kafe z Coffee Islandu, čokoláda z Outopie a raki odkudkoli :D

 Procházky... kolem moře, po městě v uličkách, po přístavu...

 Lidičky... Řecko-albánskou známou, která mě první den ukázala cestu; Estonku, se kterou jsme chodily na jeden předmět a v rozpětí dvou týdnů jsme si obě polily noťasy pitím; Itala, se kterým jsme se vždycky dobře pobavili a dlabali sušenky, zatímco jsme vařili vodu na čaj; holky z Norska, se kterými se skvěle povídalo; Baska (Španěla, chcete-li), se kterým bylo veselo a který dovezl ze Španělska skvělou čokoládu s viněmi; kluky Řeky z přednášek, kteří se se mnou rádi bavili, učili mě slovíčka a byli vždycky dobře naladění; G.O., který se o nás erasmáky staral, učil nás a ukázal nám toho v Heraklionu moc a moc...

 Města... Heraklion, Rethymno, Chania, Agios Nikolaos...

 Řečtina... aneb můžete si na ulici zplna hrdla zanadávat česky a nikdo vám nebude rozumět :D

 Ptáčci, co mi lítají na verandu a zobou drobky ze starýho tvrdýho chleba...

 Prezentace projektů na Inteligenci a přednášení na Sítích - vždycky to bylo fajn, veselé a hodně mě to naučilo...

 Samota... teď to bude znít zvláštně, ale ano, i tohle jsem tu měla jakožto introvertní bytost ráda. Poprvé v životě jsem měla svůj vlastní pokojíček, kam mi nikdo nelozil, kde jsem se mohla zavřít a tvořit si své vlastní záležitosti... a odkud jsem mohla kdykoli vykročit do světa a trochu tu samotu vyvážit něčím společenštějším :)

 A monžná, že mi bude chybět i ta místní psí smečka, která mě vytrvale pronásleduje vždycky, když jdu na nákup :D

A co vy, taky vám nějaké místečko na světě chybí? Či něco z něj? :)

Maják v Chanii: