ZNÁM TĚ MNOHEM VÍC, ZEMĚ VZDÁLENÁ…

Nevím, zda tohle můžu říct o krajině kolem krásné vesničky jménem Kestřany. Ano, znám její tvrze, zámek, asi navěky rozestavěný hotel, krásnou silnici do Dobve, most a taky… Otavu. V mých očích nejkrásnější českou řeku. Je pro mě - jak už jsem kdysi řekla - Bonanzou, Klondikem a Yukonem v jednom. Volná, nespoutaná, svobodná, zlatá Otava. Když jsem se s ní vloni loučila, myslela jsem, že uplyne hodně vody, než se zase vrátím. Rozhodně mě nenapadlo, že bych ji mohla za rok vidět znovu, opět vstoupit do jejích vod a pokusit se najít nějaké to zlato - samozřejmě pokud mi někajé vydá. A vidíte, ono to tak bylo. Ano, my dvě se znovu setkaly, přestože jen na krátko.

...přišel čas...

"Máme tři dny." To nestačí, napadlo mě, když mně bylo toto oznámeno. Z důvodů, které zde nebudu blíže specifikovat, jsme dokázali na "akci Kestřany 2010" (5.-8. srpna) ulejt jen tři dny, což není moc ideální, zvlášť když uvážíte, že je třeba překonat skoro 200 km - a to neujedete za hodinu. Uvažovali jsme, zda se na to nevybodnout, nechat si zajít chuť a jet až příští rok. Nakonec jsme se ale rozhodli, že přece jen vyrazíme a v rámci úspory času pojedeme přes noc - čili jsme získali několik hodin k dobru navíc. Teď už zbývalo si jen zabalit, vzít trochu jídla, zkontrolovat auto, kouknout, kde jsou objížďky a pořádně se vyspat.

...cesta tmou...

Ve 22:00 SELČ jsme se rozloučili s mamkou, mávli pomyslným šachovnicovým praporkem a vyjeli vstříc jižním Čechám, Čechům a Češkám. Táta mě nechal celou cestu řídit, takže jsem si užívala noční jízdu za doprovodu mé na cestách oblíbené Evropy2 a valila to přes Humpolec, Pelhřimov, Tábor, Orlickou přehradu až do Písku. Cesta ubíhala v poklidu, přes silnici osvětlenou xenony občas přeběhlo nějaké zvířátko - většinou kočky, myši, někdy lasička nebo kuna, taťka tvrdí, že dokonce na krajnici zahlídl lišku jak od Lady. :-)

Písek je ovšem ves zakopaná, jak jsem si o pár hodin později zapsala do deníku. Člověk se potřebuje dostat na obchvat a místo toho zjistí, že se ubírá k Českým Budějovicím… Nakonec se nám ale podařilo nají správný nájezd na silnici požadovaného čísla a směru, takže hurá, jede se dál! Do Kestřan jsme dorazili kolem půl druhé v noci. Zajeli jsme na kempovací louku, vypnuli motor, zhasli světla, sklopili sedačky, ze zadních sedadel vyhrabali deky, přikryli se a spali. Ještě před tím, než jsem usnula, podívala jsem se přes čelní sklo ven. Tmavá zatažená obloha, ze které začalo v příští minutě pršet, napravo pár stanů a přede mnou…

Louka ubíhající kamsi do daleka a kolem ní vysoké temné stromy. Připadalo mně tehdy, jako bych byla schovaná někde na nepřátelském území, obklopená nehostinnými horami, v duši trochu strach, že mně najde nepřítel nebo rozdrásá nějaká krvelačná příšera. S tím jsem se zabalila do deky a usnula neklidným spánkem, buzeným pravidelnými prudkými přeháňkami.

...po roce zpět...

Jak jsem ráno zjistila, nic mě nesežralo, ani neobjevilo a strašidelně vyhlížející hory byly ty samé krásné stromy, jež se mi vloni tak moc líbily. Po snídani a odjezdu vodáků jsme konečně postavili stan a začali takříkajíc "bydlet". Na louce zatím moc lidí nekempovalo, všude byl klid. Vyšli jsme se mrknout do vsi, prohlídli známá místa a dokonce se nám podařilo i vlézt do jedné ze dvou tvrzí. Jen ti čápi v hnízdech chyběli.

Počasí se celkem umoudřilo a tudíž nic nebránilo abychom se vydali vstříc Otavě a jejímu zlatému tajemství na dně. K tomuto řeknu jen tolik, že na nás řeka byla hodná a po cca 2 hodinkách práce jsme si v ampulkách odnášeli asi 25 zlatinek.

...znám tě mnohem míň...

S pomalu se vkrádajícím večerem se přikradl taky déšť. Po večeři a zabalení se do teplejšího oblečení jsme se rozhodli jít omrknout hudební scénu, na které už pár minut řádila hlavní celebrita celé dvoudenní akce - Kamil Střihavka. I usedli jsme do Plataňáckého hangáru (o občerstvení se opět starali lidi z pivovaru Platan Protivín + Lobkowicz) a jali se zaposlouchat do tónů a hlasu výše zmíněného zpěváka a jeho skupiny jménem Leaders. Nečekal jsem od něj vůbec nic, to musím přiznat, protože jsem pana Střihavku znala jen podle jména a charakteristické vizáže, o jeho muzice jsem neměla nejmenší ponětí. Ovšem ten večer se to změnilo. Zjistila jsem, že Kamil má svůj originální skvělý styl. Na malém pódiu sestaveném se dvou kamionů to naprosto skvěle rozjel a i přes nepřízeň počasí (déšť + chladno) dokázal lidi dost rozparádit. :-) Při poslední písničce - Zemi vzdálené - byste jen těžko hledali člověka, který by si alespoň nepobrukoval melodii! :-)

Po Střihavkovi nastoupila skupina Belle beat z Deellee, která zde vystupovala už vloni a na níž jsem se moc těšila, protože jejich podání některých písniček (třeba Lesního manekýna) prostě nemají chybu :-)

(fotka je z loňska, páč letos se mně s nima žádná nepovedla tak, jak bych chtěla)

...sobotní hrdinství...

Na druhý den byla vyhlášena zlatokopecká soutěž. Jenže počasí se ne a ne umoudřit - celý den lilo jako z konve. I přes tento nepříznivý fakt se našlo poměrně dost účastníků. Ovšem - jak řekl taťka - měli by všichni po právu dostat medajli za hrdinství. No, však se podívejte sami. Fotky vítězů a další záběry ZDE…

Odpoledne opět začala série hudebních vystoupení, počínaje "skotskou" skupinou Navostro (skvělý, skvělý, skvělý!!!), přes Nezmary, Cop a konče Harlejem. Kolem 22:00 přestalo konečně pršet (k nevíře!) a lidičky se konečně mohli vyřádit na betonovém miniparketu.

...ach ta voda...

Přes noc - světe div se - nespadla ani kapka. Ovšem bylo tu něco jiného, co nám přidělávalo starosti - řeka. Od sobotního rána až hluboko do noci pořád stoupala, za den udělala nějakých 70 cm, možná víc a byla v skoro v polovičce svahu, nad kterým jsme měli stan. Horší to ale bylo u mostu - tam je terén položený níž a voda už byla dost blízko kraje. Při představě, jak plavu na matraci, mě nebylo do smíchu…

...sluníčko, sluníčko, popojdi maličko...

Neděle se ale od uplynulých dvou dnů diametrálně lišila: sluníčko vesele svítilo, obloha modrá, bez mráčku, teplíčko, komáři se zahřáli a začali hlodat… Zkrátka bylo po dešti! Tohoto faktu jsme využili ve prospěch rýžovací činnosti a z Otavského písku vylovili další zlatinky. Stan nám uschnul, takže jsme ho mohli zabalit. Naskládali jsme veškerý nezbytný proviant do auta, trošku se nadlábli, umyli, převlíkli a přesně v 19:00 dali sbohem zlatokopům, Kestřanům a Otavě. Jízda byla opět v mé režii, Písek jsme projeli v pohodě, stejně tak i další obce po trase a domů dojeli o tři hodinky později.

Víte, když si teď prohlížím fotky a pouštím videa, připadá mně, že neuplynulo jen několik dní, ale měsíců nebo dokonce celý rok od téhle krásné akce. Jistě - bylo to všechno trošku narychlo, ale přece jen jsem si to užila přesně tak, jak jsem chtěla. Kdybych teď měla říct, zda tu kestřanskou "zemi vzdálenou" znám víc, odpověděla bych ANO. I když jsem v podstatě objevila jen úžasná zákoutí tvrzí. Byla jsem - sice jen na chvíli - tam, kde to mám ráda, kde se mi líbí a kam se budu pořád ráda vracet. Kestřany a břehy Otavy jsou totiž jedním z míst, kde se cítím svobodně. Člověk přece nemusí jezdit tisíce kilometrů do exotických krajů, jen aby "něco viděl a zažil". Takové "země vzdálené" máme třeba jen pár kroků za domem a nevíme o nich.

Bye bye, Kestřany, má země vzdálená…